Často sdílíme zkušenosti žadatelů o pracovní nebo studentská víza a cestovatelů v Kanadě. Je tu ale ještě jedna skupina Čechů, která v Kanadě žije, pracuje, podniká a zakládá rodiny. A to jsou emigranti, kteří z různých důvodů opustili dočasně i natrvalo rodnou zem a rozhodli se usadit v Kanadě. Velkou skupinu tvoří lidé, kteří odešli z důvodu nesouhlasu s podmínkami v socialistickém Československu. Někteří se po roce 1989 vrátili zpět, jiní se rozhodli zůstat.
Jedním z nich je i Milan, který emigroval do Kanady v roce 1984 v necelých 30 letech. Neplánovaně utekl před režimem, se kterým nesouhlasil, a začal úplně od píky žít v cizí zemi bez znalosti jazyka, sám, bez internetu a předem zamluvených hotelů a až do roku 1989 téměř bez možnosti svobodně a klidně se vrátit domů.
Milane, začnu asi očekávánou, ale stěžejní otázkou na úvod. Mohl bys prosím stručně popsat kdy a za jakých okolností ses dostal do Kanady?
V roce 1984. Tenkrát jsem se vydal na dovolenou na Kubu, tam se mohlo i v socialistickém režimu létat. Letadlo IL62, ve kterém se mohlo kouřit a po ruské tradici i pít vodka, nemělo dostatek pohonných hmot, aby dolétlo až na Kubu, a tak přistálo v Montréalu, kde naplnilo nádrže. Cestující ale museli opustit letadlo a v letištní hale bylo možné požádat o azyl. A to byla i moje historie. Zpět do letadla na Kubu, jsem se už nevrátil.
Tenkrát se mohlo jet jen do socialistických států, a to za odměnu jako zasloužilý pracovník, to znamená, souhlas od zaměstnavatele, čistý trestní rejstřík, členství Svazu mládeže a podobně … a i tak se to ještě někde mohlo zadrhnou, protože mnohdy něco podepsat znamenalo riskovat vlastní kariéru. Myslím si, že tehdejší systém byl už v 80. letech ve stádiu, kdy lidi na rozhodujících pozicích si uvědomovali, že nastává čas změn a dali šanci mladým emigrovat a přivést tímto způsobem na světlo sociální nedostatky pro budoucnost společnosti. Muselo se o tom hovořit, proč mládež utíká… a domnívám se, že to otevřelo cestu k debatě ve společnosti a ke změnám, které změnily stát.
Tak to je nevšední historka, jak se dostat do Kanady, obzvlášť pro mladší generace, která (pomineme-li covid) může cestovat bez omezení. Dobře, takže v Kanadě jsi neplánovaně zůstal při přestupu během cesty na Kubu. To muselo přinášet hodně vnitřních dilemat. Jak ses vyrovnával se steskem po domově?
V Československu jsme byli trestně stíháni za emigraci, a tak stesk po domově nebyl úplně aktuální. Víc starostí jsem bohužel způsobil lidem, kteří mě znali a kteří byli nuceni zdůvodňovat co a proč… a byli podezříváni. Dodnes mají na vyšetřování nepříjemné vzpomínky, které by chtěli raději zapomenout.
Rozumím, to muselo být náročné období. Zeptám se na cizí jazyk – jak ses tehdy popasoval s angličtinou a s francouzštinou, která je v provincii Québec úředním jazykem?
Samozřejmě, že jazyk byl potřeba, účastnil jsem se jazykového kurzu. Program na 30 týdnů francouzštiny byl organizován provincií Québec a dostávali jsme finanční podporu, abychom se mohli plně věnovat jazykovému kurzu.
Mluvím o francouzštině, a to proto, že Montréal leží v jediné francouzsky mluvící provincii v Kanadě. Usilují zde o udržení menšinového jazyku a kultury v moři angličtiny. To je ale jiná kapitola.
Napadá mě otázka: Zdají se ti sny ve francouzštině nebo v češtině?
Pokud se plně věnuješ učení jazyku, přiznám se že se mi zpočátku vybavovaly fráze a že jsem si opakoval rozhovory a lekce. To je ale známka toho, že se člověk učí. Já si myslím, že sny nemají jazyk, spíše jsou plné emocí od smutku po radost. V mé mysli ale je skoro snadnější přemýšlet francouzsky a překládám si to do češtiny. Struktura vět ale není stejná a uvědomím si, že ne všechno se dá přeložit slovo po slově.
Zůstal jsi tedy od roku 1984 v Montréalu. Jak dlouho trvalo, než sis našel práci?
To bylo to nejdůležitější, co bylo potřeba. Práci jsem našel asi po roce, skoro hned po jazykovém kurzu a nutné byrokracii. Nebylo moc z čeho vybírat. Moje první práce v Montréalu byla v barevném textilním potisku… zajímavé, dnes vlivem počítačové techniky je vše už jinak. Postupně jsem vyzkoušel i jiné profese a nakonec jsem se stal řidičem autobusu.
Jak jsi zpočátku vnímal Kanaďany – a naopak jak oni tebe?
Kanada je země emigrace a jsou tu menšiny ze všech koutů světa. Kanada je „Liberté, Egalité“ a je tu místo pro všechny. Kanada je mladá země a tolerantní politická struktura, umožní se realizovat anebo jen najít ochranu z mnoha světových konfliktů.
My emigranti jsme věděli, že přicházíme z podmínek, kde stát rozhodoval za lidi nebo pro lidi, ale zároveň i to, že přinášíme kvalitní zkušenosti v různých oborech. Co nám chybělo byla sebedůvěra, a ta se musela v nových podmínkách vybojovat. V práci prostě očekávají, že to umíš a nikde není nikdo, kdo ti řekne, co dělat. Jsi dělník, mistr, vedoucí či majitel v jedné osobě. Na to jsme nebyli připraveni. Naopak spousta Kanaďanů na nás oceňovala odvahu začít život od nuly v cizí zemi. „To bych asi nedokázal.“ – to jsme slyšeli a slyším dost často.
Setkáváš se v Kanadě s jinými krajany?
Teď už méně a méně.. Každý měsíc přicházelo asi 10 nových emigrantů v roce 1985. Všichni jsme chodili do škol, prošli jsme úřednickým aparátem, pomohli jsme si, ale pak každý si šel svoji cestou. Častým cílem byl Toronto, Vancouver, někteří se po revoluci i vrátili do Československa a později do České republiky.
Co tě v Kanadě nejvíc překvapilo?
Rozloha, ta nemá konce. A s tím související dálky, tráví se tu hodně čas v autech. A taky ovzduší. Je tu jiný, snad čistější, vzduch. To si uvědomím vždycky, když vystupuji zde z letadla.
Co považuješ za jeden z nejlepších zážitků v Kanadě?
Státní občanství Kanady, první kanadský pas.. a vše co s tím souvisí. Kanada má uznávané postavení na světové šachovnici a dnes jsem hrdý, že jsem její součástí.
Vím, že jsi pracoval jako řidič školního autobusu. Dokázal bys porovnat školní systém u nás a v Kanadě?
Jsou zde veřejné a soukromé školy. Bohatší rodiče a lepší žáci si mohou dovolit soukromé školy. Základní škola je od 6-11 let, 12-17let sekundární a pak je studium 2-3 roky podle oboru, pak univerzita. Hlavně díky stále nově příchozím emigrantům je tu stále množství doplňujících a přeškolovacích kurzů pro dospělé, skoro cokoli tě zajímá… dveře jsou otevřeny, a to v kterémkoliv věku.
Potkáváš nyní v Montréalu hodně Čechů a Slováků, kteří přicházejí do Kanady hledat uplatnění?
Moc ne. Češtinu už jsem tady dlouho neslyšel. Přicházejí se znalostí angličtiny a většinou automaticky jdou do jiné provincie. Pokud se tu někdo objeví v mém okolí, jde většinou o zkušenost a o poznaní a pak se musí vrátit do Čech nebo do jiné provincie.
Po listopadové revoluci jsi se opět mohl podívat domů za rodinou a oni naopak mohli navštívit tebe. Jak často se vracíš do ČR?
Poprvé jsem přiletěl na návštěvu logicky po roce 1989. Jinak se vracím skoro každý rok. Stárnoucí maminka, můj bratr jsou stále v mém podvědomí a tak je normální se ubezpečit, že jsou všichni v pořádku. Internet je pro mě nejrychlejší forma jak najít letenky, ubytování i pronájem automobilu.
Na závěr těžká otázka: Komu fandíš, když sleduješ hokejový zápas Česko versus Kanada?
S odstupem času fandím zkrátka hokeji 🙂 Fandím mládeži, která má šanci hrát… ať je to cokoli. Sportovat patří mládeži, i když hokej bohužel začíná být neúnosně drahý a časově náročný. V Čechách je množství akcí pro mládež všeho druhu a starají se podle mě o mládež na širší základně. V Kanadě mají přípravky pro vrcholové sportovce, ale vše stojí spoustu peněz. Myslím, že v Čechách jsou stále obětavci, kteří nezištně dávají svůj čas sportovně založené mládeži.
