Pokud byste měli volný den ve Vancouveru, můžete velmi snadno vyrazit na pulární vrcholek rozpínající se nad městem a vzdálený co by kamenem dohodil, resp. MHD za hodinu dojel.
Na Grouse Mountain (Tetřeví hora) lze vyjet pohodlnou lanovkou (za zpáteční jízdenku počítejte cca 40 CAD za dospělou osobu). My zvolili sportovnější variantu, kdy si šlo tento vrcholek vyšlápnout „pod lany“, resp. pod stromy.
Podle VancouverTrails.com se jedná o nejnáročnější kategorii treků v okolí, na 3 km výšlap je udáván čas 1,5 – 2 hodiny, kdy naberete cca 850 metrů převýšení. Výšlap je samozřejmě nesrovatelný s mnohem delším a vyšším jezerem Wedgemont, nicméně poté, co vyšlápnete 233. patro, jste rádi, že jste rádi. Asi bychom ho přirovnali k Chief u Squamish.
Při naší fyzičce průměrného evropského turisty flákajícího se 8 měsíců po planetě jsme nahoru vyšlápli za 1h a 10min. Obecně nám přijde, že časy, které spatříte na informačních cedulích jsou hodně nadsazené a vyhovují tak všem, kteří se chtějí po cestě pokochat dalekými výhledy, popadnout ztracený dech nebo pozorovat všudypřítomně pobíhající Chipmunky.
Samotný vrcholek hory funguje přes zimu jako lyžařské středisko. Přes léto vám nabídne pohodové posezení v místní restauraci, zázemím pro případné špatné počasí a několik aktivit pro celou rodinu.
Mimo jiné jsme konečně viděli medvědy! Jak by se řeklo, „face to face“, pouze přes elektrický ohradník jsme si z očí do očí hleděli s slavným medvědem Grizzlym. Ten je mimochodem z 80% kytkožrout a zbylých 20% potravy doplňuje před zimou v severních částech západního pobřezí Kanady, kdy loví lososy, kteří se do tamních vod stahují, aby se vytřeli na místě, kde byli narozeni.
Na závěr jsme se vcelku pobavili u dřevorubecké show a uvědomili, jak jsme dnes vysmátí s motorovými pilami. Tito borci zde v dobách zlaté horečky vystavěli celá města, vlastníma rukama, prakticky bez pomoci mechanizace.
Grouse rozhodně doporučujeme komukoliv, kdo je schopný akceptovat, že po cestě potká větší množství lidí. Paradoxní na treku je to, že je povolené ho jít pouze směrem nahoru. Původně jsme pochopili, že zakázaný Downhill znamená, že se nemá sjíždět na kolech, což je logické z podstaty terénu.
Vyrazili jsme proto normálně na čecháčka dolů zpět stejnou cestou. Už skoro dole u záčátku trailu nás upomenul tak 12 letý kanadský chlapec, že je prý zakázáno chodit dolů.
Nedalo mi to a ptám se: „Rozumím. A proč?“.
Chlapec říká: „Protože je to napsané na ceduli.“
To mi samořejmě nestačilo a ptám se dál. „Rozumím, ale proč na tu ceduli napsali, jaký je důvod zákazu?“.
Chlapec odpověděl: „No, protože to říká pravidlo/zákon, tak to dali na ceduli.“.
To mě pořád neuspokojilo, tak jsem se ptal dál: „Rozumím, ale jaký konkrétní důvod tu je pro takové pravidlo, že bych neměl chodit to samé dolů?“. Bylo vidět, že nad tím chlapec ještě nepřemýšlel.
Po chvíli přemítání říká: „No, abys asi nespadl po cestě dolů, protože to může být kluzké, i když jsou tu vlastně schody… mm..mm.. a že byste se mohli zranit“.
Odvětil jsem mu, že si tu odpovědnost za sebe bereme a že to nějak zvládneme. Trail už byl navíc prakticky bez lidí, neboť jsme se vraceli v pozdním odpoledne.
Při rozhovoru s chlapcem jsme si uvědomili jeden z rozdílů přístupu k pravidlům mezi naší českou a jejich kanadskou kulturou. Přijde nám, že severoameričané málokdy zpochybňují a přemýšlí nad pravidly nebo pokyny, které řídí jejich každenní život. Naproti tomu typický čecháček neustále přemýšlí nad tím, co se mu kdo kde snaží namluvit a po svém si to pak zpracuje a na základě toho se zachová. Tím neříkám, že si to tu děláme po svém, nicméně občas je fajn nejít stejným směrem jako většina.
Sledujte cestování Toma a Kiki na jejich Facebook stránce
